height="1" width="1" style="display:none" src="https://www.facebook.com/tr?id=3090403547948578&ev=PageView&noscript=1" />

Můj příběh

Kdo jsem?

Jmenuji se Hanka a jsem učitelka. Pro mnoho lidí je to diagnóza. Pro mě bezva práce. Už jako malá jsem měla ráda děti, pohádky, tvoření a objevování. V této profesi je obsaženo vše. 

Ohromně mě baví připravovat program pro děti, hledat inspiraci, vymýšlet nové aktivity a ideálně vše propojit pohádkou, příběhem, říkačkou, písničkou nebo prostě tématem. To je totiž to, co děti zaujme, rády se účastní a jen tak mimochodem se dozvídají nové věci, procvičují, co jim ještě moc nejde, nebo se něco nového naučí. Taková škola hrou v praxi.

A je úplně jedno, zda jde o děti v instituci nebo doma. Protože i doma je někdy složité děti smysluplně zabavit, obzvláště v situaci, ve které se nacházíme nyní, v době karantén a času, kdy není moc co dělat.

Vím, o čem mluvím. Kromě učitelky jsem totiž maminka dvou úžasných holčiček, které moc miluju a samozřejmě bych jim ráda byla tou nejlepší mámou pod Sluncem.

A jaká je realita?

Ale ejhle. Být dobrou paní učitelkou, která měla hlavu plnou nápadů a třídu dětí, které její výmysly bavily, pro mě bylo docela jednoduché. A ve stínu tohoto pohledu jsem si myslela, že to bude stejné s mateřstvím. Přeci když jsem tolik dětí zaujala, něco je naučila a byla průvodcem v jejich objevování, proč by to nemělo jít i doma? S jedním nebo dvěma prcky? 

Protože život. Prostě jsem si jako bezdětná nedokázala představit, jak náročné je skloubit děti, domácnost, stravování a nedej Bože vlastní zájmy. A když se to pak sejde,  je náročné období na Světě. A to mé náročné období bylo dva roky zpětně.

Všechno se semlelo a z celkem výkonné a spokojené jednomámy, jsem se stala strhanou ženskou, která nevěděla, co dřív. Narodila se nám druhá princezna, což je samo o sobě radostná událost, která s sebou však nese velké změny. Aby toho nebylo málo, krátce na to mamince, která mi byla vždy velkou oporou, diagnostikovali rakovinu. Být oporou rodičům, kteří bydlí daleko a vy se staráte o čerstvého kojence, je dost složité. Připadala jsem si jako nemožná dcera, která není schopná vrátit mámě péči, kterou jí sama věnovala jako děcku. A zároveň i jako neschopná máma, která nemá dost energie vymýšlet starší dceři tak pestrý program jako dřív. O stavu domácnosti ani nemluvě. Do toho se nám naskytla možnost stěhovat se do většího bytu, který z části rekonstruoval manžel sám, takže jsem na holky často byla sama. 

Co bych v té době dala za nějaký ucelený program, včetně všech podkladů, který bych si prostě jen stáhla, vytiskla a nemusela nic vymýšlet. Třeba včetně seznamu všeho, co je potřeba, podle kterého si věci připravím a rovnou jsme se mohli dát do zajímavého hraní. Vymýšlet v té době zajímavý program pro mé dcery, mi bralo spoustu energie.

Jak z toho ven?

Nějakou dobu jsem se v tom jen plácala a dlouho trvalo, než si to zase „sedlo“. 

S mojí maminkou to bohužel nedopadlo dobře. Ale určitě i ona se už tam seshora na to nemohla dívat, protože myšlenky začít dělat zase něco, co mě bude naplňovat a co mě zase bude bavit, byly čím dál vtíravější. Vzala jsem si z ní příklad a začala zase tvořit. Koneckonců, když ona mohla po padesátce vystudovat vysokou školu a splnit si tak svůj sen, proč já bych se nemohla sebrat a začít dělat, co mě baví – vymýšlet, vyhledávat a sepisovat aktivity a pomůcky pro děti.

Ať už ty mé vlastní doma, „půjčené“ v práci, nebo právě pro ty Vaše.

Mé zkušenosti

S tvořením podobného obsahu mám dlouholeté zkušenosti. Jak jsem psala výše děti jsem milovala vždy. Takže jakmile se v mém okolí objevilo děcko, stávala jsem se ochotnou chůvou. Ačkoliv dobrých příkladů učitelek jsem měla v rodině hned několik, třeba právě moji maminku, má cesta k učení nebyla přímá. Rodiče mě odradili od studia na střední škole pedagogické, vzhledem k platovému ohodnocení, a ne příliš vysoké prestiži povolání. Bakalářské studium v oboru učitelství pro mateřské školy, jsem si ale už prosadila. 

Mé spolužačky měly už ale velký náskok v praktických znalostech využitelných v praxi. Nezbývalo než se ponořit do samostudia a tvořit si své zásobníky aktivit. A to mě opravdu bavilo. Neváhala jsem vše ověřovat s dětmi, a to jak při praxích, které jsem absolvovala v rámci studia, tak na různých brigádách v dětských koutcích, jako vedoucí na táborech, vychovatelka na školách v přírodě, nebo třeba au-paire v irské rodince, která měla tři holčičky. 

Následovalo magisterské studium v oboru speciální pedagogika, které mi dalo zase trochu jiný pohled na vzdělávání. Uvědomila jsem si, že chci jít určitě cestou individuálnějšího přístupu, protože každé dítě je jiné, ať už dítě s nějakým handicapem, nebo kterékoliv jiné dítě, které má svůj koktejl temperamentu, nadání, vůle nebo třeba prostě svoji hlavu. 

Po ukončení studia jsem nabrala spoustu zkušeností v reálných školách, ať už státních, firemní školce, nebo soukromých jeslích. V práci jsem viděla, že vymyslet si něco a uvést to do praxe není jen tak. Nezáleží jen na nápadu, ale také na konkrétní skladbě dětí, aktuální náladě v týmu a „konstelaci hvězd“. Co mi ale dokázalo situaci ulehčit, je důkladná příprava. Časem se dostavila i lehkost improvizace.

Co vám nabízím?

Poznatky ze své praxe jsem pak aplikovala i na svou další významnou roli. Roli mámy. I práce s vlastními dětmi má svá specifika, ale snad ještě víc zde platí, že pokud člověk nemá dobrou přípravu, program dne sklouzne do vleku událostí a člověk se jen tak k něčemu nedokope.

A protože maminky většinou nemají času nazbyt, přicházím se svými tipy, triky a činnostmi, které jsem vymyslela za vás. „Specializuji“ se na aktivity pro děti v batolecím a předškolním věku. 

TYTO PROGRAMY MOHOU VYUŽÍT JAK MAMINKY S DĚTMI DOMA, TAK CHŮVY, HLÍDACÍ BABIČKY, TETIČKY, ALE I UČITELKY V MATEŘSKÝCH ŠKOLÁCH JAKO JSEM JÁ.

Věřím, že Vy i Vaše děti si při nich užijete spoustu zábavy.